Příběh

Každý projekt je příběh. Tady je ten můj ... aneb jak jsem se stal promotérem projektového myšlení ve školách.

Jako malý kluk jsem chtěl být spisovatel. Téma bylo jasné - divoký západ, stateční indiáni, přátelští kovbojové.
Před začátkem psaní první knihy jsem se zamyslel ... bude to jedna kniha nebo více knih? Budou na sebe navazovat? Nebudu se muset při psaní dalších knížek omezovat tím, co jsem napsal v těch dřívějších?
Sepsal jsem si proto plán - názvy všech 36 knih. Nakonec jsem z nich nenapsal ani jednu ... klasický příklad cesty "analýzou k paralýze". Kdybych začal prostě psát, něco bych sepsal. Jenže ... jednu nebo více knížek? A jak by na sebe navazovaly? A ... rychle od toho pryč :)

Nějak jsem zvládl základku a gympl, začal jsem studovat pedagogickou fakultu ... a k tomu jsem se začal živit, sportovat výkonnostně, založil rodinu, budoval domov ... a školu nedokončil. Moc cílů, málokrát v cíli.

Ale práce mi celkem šla. Dělal jsem manažera v oblasti sportu, pracoval jsem pro národní a pak i mezinárodní korfbalovou federaci. Organizoval turnaje, spravoval administraci organizace, měnil způsob komunikace od papíru k faxu, od faxu k emailu, od emailu k webu a databázím... Některé výstupy téhle mé práce, o které jsem netušil, že je projektová, slouží dodnes (například portál www.worldkorfball.org).

Protože mě vzdělávání pořád lákalo (jsem z kantorské rodiny, je to můj osud), i při práci pro sport jsem alespoň na částečný úvazek učil. Postupně jsem pedagogicky experimentoval na základní škole, gymnáziu, v mateřské škole, k tomu jsem lektoroval program Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Lektorování mi nestačilo, hledal jsem nové možnosti uplatnění konstruktivistické pedagogiky, například ve spolupráci s muzei. Díky tomu jsem si osahal, jak je vzrušující a zároveň složité měnit zažité představy o tom, jak, kde a co se má učit.

Vzdělávání jsem se věnoval i v korporátní sféře. Jako zjevení pro mě bylo setkání s lidmi z poradenské společnosti Shine, se kterými jsem několik let spolupracoval a jsme stále v kontaktu. Postupům, na které jsem intuitivně přicházel, dával tvar pojmový řád teorie projektového řízení. A nejen to. Osvojil jsem si několik relativně jednoduchých nástrojů projektového řízení, které každodenně (to už přeháním :), ... ale každý týden určitě) používám. Hlavně jsem ale začal systematicky projektově myslet.

Tuhle soustavu myšlenkových návyků jsem si postupně zvnitřňoval v dalších pracovních dobrodružstvích. Založení a rozvoj střešní organizace rodinných center, vedení většího projektu pro Úřad vlády ČR, konzultace pro zakladatele a ředitele škol, evaluační činnost pro státní i neziskový sektor... v tomhle přívalu příležitostí bylo plno inspirace, kiksů a jedna jistota: vždycky mi pomohlo, když jsem použil projektové myšlení.

První ucelenou koncepci výuky v projektech jsem připravil a pilotoval v letech 2013-2014, když jsem se podílel na vzniku organizace Škola Můj Projekt. S přestávkami (které umožňují odstup) dodnes průvodcuji Základní školu Vitae, která už tehdy měla odvahu dát Projektům jako samostatnému předmětu (!) několik (!) hodin týdně (!). Dalším školám jsem pomáhal s organizací projektových dní i týdnů a vedl jsem školení v základech projektového myšlení pro desítky ředitelů a učitelů ZŠ a SŠ.

Zcela nový rozměr dává těmto snahám připravovaná tzv. Strategie vzdělávání 2030+, která projektovou a badatelskou výuku zmiňuje, akcentuje a propaguje. Když ale školy nebudou připravené, může z toho být pěkný paskvil. Proto jsem se rozhodl, že nabídnu co umím dalším školám, které o to budou mít zájem.

Přeji si totiž, aby se děti učily projektově myslet nejpozději na základní škole. Bude se jim to hodit.

Možná k tomu dokážu přispět ve spolupráci s Vámi.

Bude mi potěšením.

Nikola Křístek

8.7.2022